text.skipToContent text.skipToNavigation
background-image

Jak se utrhnout ze retezu von Eismann, Josef (eBook)

  • Erscheinungsdatum: 01.06.2014
  • Verlag: Nakladatelství Viking
eBook (ePUB)
2,99 €
inkl. gesetzl. MwSt.
Sofort per Download lieferbar

Online verfügbar

Jak se utrhnout ze retezu

Vrazda v prazském kadernictví a její vysetrování - vsední príbeh, noticka do cerné kroniky. Presto vsak je leckdy potreba mravencí práce na rozpletení spletitých pavucin vztahu a nalezení pachatele. A v kazdém vyprávení príbehu je zároven i kus manipulace. Vypravec udelá vsecko pro to, aby si své ctenáre udrzel ve stavu oddané pozornosti, aby je rozplakal, rozesmál, rozklepal napetím ci aspon tragickým záverem privedl k mravní katarzi. Hledí jim zprostredkovat zázitky, o nez by ve skutecnosti práve pro jejich výjimecnost asi spís nestáli, ale na nichz si, jsou-li obratne vypráveny, nálezite pochutnají A ze, jak ríká Mefisto v Goethove Faustovi, "krev je zcela zvlástní stáva", jsou príbehy s vrazdou a krveproléváním k takovým manipulacím nad jiné vhodné. Proto to nebude mít vysetrovatel ani ctenár vubec lehké...

Produktinformationen

    Format: ePUB
    Kopierschutz: watermark
    Seitenzahl: 195
    Erscheinungsdatum: 01.06.2014
    Sprache: Tschechisch
    ISBN: 9788074821042
    Verlag: Nakladatelství Viking
    Größe: 650kBytes
Weiterlesen weniger lesen

Jak se utrhnout ze retezu

První kapitola.

Tedy ta slecna, která v pozadí recepcního pultu splachovala mladíkovi vlasy, je uz s prací hotova. Letmo osusila mladíkovu hlavu rucníkem a ted si ho vede - málem za ruku - drobnými gesty ho krok za krokem smeruje cikcak a klikate salonem k svému kreslu pred svým pultíkem a zrcadlem a tam ho posadí, omotá ho kolem krku páskou z jemného papíru a prikryje elegantním cerveným prehozem... V okamziku ho zacne stríhat.

A my si rekneme, ze slecna se jmenuje Olinka, je jí dvacet let a je neterí pana Straceného. Asi ze lazebnictví je v té rodine jaksi dedicne zakotveno. Dedicne? No ano, pan Stracený je uz bezmála sedmdesátník...

Ale svezí, energický a v dobré forme. S S hlavou malicko sklonenou ke strane si u vedlejsího (ale na koso postaveného a tedy soucasne i tak trochu protejsího) zrcadla s ocividným uspokojením prohlízí Malinovu hlavu, levou rukou pootácí kreslem, aby mohl dílo obhlédnout dokola, tu a tam vztáhne pravou s nuzkami, zacvaká a odstrihne neviditelný precnívající vlásek... A pak nuzky odlozí, s obradne elegantními, prímo tanecními gesty oprásí Malinu kostátkem, kolem krku vytre jakýmsi ubrouskem - a efektním pohybem salonního kouzelníka strhne s neho cervený prehoz. "Prosím, pane doktore..." rekne a podrzí mu zrcátko za temenem hlavy... Ale to vsechno vy prece znáte, celý tenhle obrad - je u kazdého holice víceméne stejný, jen snad ne vzdy vyvedený v takové bravure a okázalosti. A pak pan Stracený doprovodí Malinu k recepci, predá jej mladé zene za pultem k placení a rozloucí se slovy "Bylo mi potesením, pane doktore, prijdte brzy zas!"

(Záhy se ukáze, ze Malina toto prání splní - bude nucen splnit - velmi doslova. Ale Malinou se ted zabývat nebudeme, na toho bude jeste casu spousta.)

Nýbrz se vrátíme proti toku deje a casu o kus zpátky, pred devátou hodinu ráno, kdy salon je jeste neotevrený, prázdný, tichý a skoro temný - skly výloh zachovaných z minulých dob sem z pasáze jde svetlo, aby se tak reklo, znacne cezené, jen malicko, docela málo svetla. Ostatne jsou ta veliká okna zakryta bílými pásy svislých zaluzií, mezi nimiz je sice do salonu trochu videt, ale prece jen jeho nitro se tolik nenabízí kolemjdoucím k nakukování, jako tomu bylo v casech, kdy za výlohami lezely chleby, housky a vubec vselijaké pecivo. Je tedy sero a v nem svítí jen svetlo nad kójí pana Straceného (tedy kójí - není od okolního prostoru oddelena, aby to byla skutecná kóje, ale jak nazvat tu soustavu zrcadla, pultu pod ním a kresla?) zmnozené zrcadlem práve dost na to, aby si pan Stracený, pohodlne usazený v kresle, mohl císt noviny. Nebot to je jeden z jeho zvyku, kus ranního stereotypu: Prijde první, pul hodiny pred otevrením, sedne si do kresla, otocí je zády k zrcadlu, aby mu svetlo slo hezky na písmenka - a pri ctení se s kreslem lehce pootácí vpravo a vlevo a zas vpravo a vlevo - proste takový obrad. Ale dulezitý, jak se casem ukáze: pan Stracený se do toho pohupování kolem svislé osy jaksi utíká pred neprehledností sveta, pred vecmi, s kterými nesouhlasí, které ho popouzejí, které si, jak uz receno, oskliví. Tím otácením na zidli se oddeluje, stává se divákem a do veci nevtazeným komentátorem. Ví presne, jací by lidé meli být, aby se tohle, o cem si tu cte, nedelo - a taky ví, ze takoví nikdy nebudou. Cte si noviny a vlastne pritom prímo trpí samým nesouhlasem - ale proto prece noviny jsou, aby se cetly a aby se v nich s vzdycky znovu zklamávanou az patetickou nadejí hledalo neco, s cím by clovek mohl souhlasit. Je to skoro povinnost, tak to pan Stracený cítí. Jiná vec je, ze tohle vsecko na nem není videt - jeho tocení na kresle pusobí spís jaksi povznesene a

Weiterlesen weniger lesen

Kundenbewertungen